Damávand (5671 m) a kus Íránu

Pokud platí klišé, že cestování rozšiřuje obzory, Írán by, alespoň v mém případě, mohl být exemplárním příkladem. Poprvé jsem se podíval na Blízký východ, doplnil si horské vzdělání o výstup na nejvyšší vrchol v širokém dalekém okolí, poklonil se vzdělanosti a stavitelskému umu dávných Peršanů a zjistil, že v přátelském chování a pohostinnosti by se od Íránců mohl učit celý svět.

Tato výprava byla uspořádána pod hlavičkou V-Tour, se kterou se do Íránu můžete dvakrát do roka podívat i vy.

Fotil jsem poprvé v životě na středoformátový foťák, a to Fujifilm GFX. Děkuju převelice za tuto nevšední zkušenost. Také proto posloužím spíše skromnějším textem a nechám hovořit snímky.

Na úvod bych uvedl asi nejdůležitější poznání. Lidé, se kterými jsem o Íránu hovořil, se dělí na dvě skupiny. První má tak zhruba ponětí, kde se země nachází (nebo ani to ne), plete si ji s Irákem, klepe si na čelo a loučí se, nebo gratulují k přežití (podle toho, jestli to bylo před odletem nebo po návratu). Ti druzí už sami v Íránu byli, většinou hned několikrát a rozplývají se nad tím, jak nádherný je to region. Zahoďte tedy předsudky a dogmata a pojďte se sami podívat alespoň zprostředkovaně na krásy, které nabízí Perská říše (ano, ne všichni, kteří vyznávají Islám jsou Arabové).

Teherán není zrovna vesnice. Celá metropole má bratru přes 15 milionů obyvatel. Je tu zmatek. Mají tu hodně stanic metra. Jezdí tu jako šílenci (Íránské statisticky dopravních nehod jsou jedny z nejhorších na světě). Najdete tu pár pěkných památek (pár=dvě), dobré jídlo a kopec Tochal (3933 m), který je skvělý na aklimatizaci. Když tohle všechno zvládnete, je načase přesunout se o pár desítek kilometrů dále na severovýchod.

Neaktivní sopka Damávand (5610 nebo 5670 m) se o prvenství v širším regionu tak trochu přetahuje s Elbruzem (5642 m). Chcete-li mít jistotu, vylezte na oba vrcholy. Výstup není technicky nijak náročný, ale výška, zima a vítr udělají své. Z chaty ke kaldeře je to pěkných 1400 metrů převýšení a tak je potřeba rozložit síly a v závěru se trochu kousnout. Já měl naštěstí ne zcela férovou, ale velice příjemnou výhodu. Poslední překážkou před vrcholem je nicméně zákeřný sirný fumarol, který dokáže slušně přidusit všechny bez ohledu na kvalitu aklimatizace.

Výstupem ale putování po Íránu zdaleka nekončí. 10 dní je opravdu na málo na poznání země o rozloze 3x vetší než Francie, ale snažíme se nasát co nejvíce ze zdejší atmosféry. Jsme přizváni k oslavě jednoho nejdůležitějších místních svátků, Ashura. Odehrává se po celé zemi, my jsme mu svědky nejdříve v Rinehu pod Damávandem a poté i v starobylém městě Kashan. V později zmíněném můžeme také obdivovat stavitelské umění dávných Pešanů – 700 let starý velkolepý vodní rezervoár a staré podzemní město z 6. století. Noc odjíždíme strávit do pouštního karavanserje, „zájezdního hostince“ dávných obchodních karavan.

Závěrečné dva dny trávíme v snad nejkrásnějším a nejpříjemnějším městě, známém Isfahánu. Procházíme říční promenádou, obdivujeme zdobné kopule místních mešit, brouzdáme bazaarem, kupujeme koberce i koření a litujeme, že v Íránu nemůžeme strávit delší dobu. Nezbývá, než se rozloučit a těšit se na další návštěvu!

Foceno na Fujifilm GFX + 23/4 + 63/2.8. Máte-li dost odvahy, podívejte se, za kolik se dá taková sestava pořídit.