Dolomitské ledolahůdky – Hruška a Guláš

Tak to vypadá, že nám ani tuhle zimu ledy ve Švýcarsku nevyjdou. Ale to nevadí, protože se máme jednak na co těšit napřesrok a především – italský ledový potenciál jsme ještě zdaleka nevyčerpali a estetika Dolomit nemá podle mého v Evropě konkurenci.

Češeme oblíbenou Hrušku

Via Hruschka, WI 5 M4 V- , ca. 300 m, Mur de Pisciadù

Tahle linka nad Corvarou je bez nadsázky letošním zimním hitem, na který upozornil (a před týdnem s kumpány vylezl) Kleboň. Chtěli jsme to jít už přes dvěma týdny s Elzou, ale dnů i sil se nedostávalo a tak jsme na to teď vlítli s Lukym.

Je sobota a víme jak je nepříjemné lézt za někým, zvláště v takhle úzkém koridoru. Přivstaneme si a s prvním světlem se navazujeme. Via Hruschka je z roku 1933, ale v zimě se začala lézt až poslední roky. Kombinuje ledový a mixový terén a už podle předběžných indicií nám je jasné, že se v ní nudit nebudeme.

První délka je příjemně snadná, ale pak to začne. Zjišťujeme, že schopnost popasovat se koutovým a komínovým lezením bude klíčová. Procpat se a nepropadnout.

Luky s sebou velkoryse vzal batoh s pitím a svačinou a trochu začíná litovat. Občas je to fakt natěsno. Led vzápětí opět střídá skalní kout s několika bouldery a štanduje se v pohodlné jeskyni.

4. délka začíná exponovaným překrokem do ledu a pak pro změnu valí koutem vzhůru. Krásné lezení. Pokračujeme nejzaledněnější 5. délkou a Luky štanduje v další ledové jeskyni. Přemýšlíme kudy dál.

Luky do toho už prve nakouk (proto to lano na sloupku), ale nezdálo se mu to. Já nechci být aspoň jednou v tahání pozadu a tak děravým komínem a čistě skalní stěnkou natáhnu další celou délku opět do kouta, kde už to definitivně balíme.

Sice jsme v cestě byli první, ale zásek při slaňování nás na notnou chvíli zdržuje a hlavně uvádí do rozpaků. Po dlouhém vyčkávání nám lano zachraňují borci nahoře (díky!) a můžeme metelit k autu. Předpoklad, že se jedná o krátkou cestu s krátkým nástupem jaksi nekoresponduje s naší únavou. Na zítra musíme vybrat něco kratšího.

Ostrá polévka v údolí Prags

Guasborscht, M6 WI5, Rauhe Geisl – Pragser Tal

Po delším špekulování přejíždíme směrem k Toblachu a odbočujeme do známého údolí Prags. Od loňska nám totiž nedala spát elegantní linie, kterou jsme obdivovali, když jsme lezli v blízké eisklettergarten. Mixovou cestu s krkolomným názvem vzápětí přejmenováváme na GulášBoršč.

Akutální info o podmínce jsme nenašli a tak nezbývá, než to jít okouknout. Ledu je v první délce poskrovnu. Přesto se Luky odvážně vydává to zkusit.

Už předskalí prozradí, že to s kvalitou skály nebude žádná sláva a je potřeba dávat bacha, za co člověk vezme. Klíčový je ovšem traverz doprava a následný překrok do ledu. Luky bojuje a přebojuje, já to následně rozpačitě přesápám a ještě si v tom sednu.

Druhá délka už vypadá lezitelněji, přesto si na ní netroufám a tak tahá opět Luky. Menší množství ledu odhalí první skobku a pak už je to po šroubech kolmáčem, který je naštěstí vždy po čase přerušený nějakým místem na odpočinek.

Nepříjemný je až dolez, který vede posmrkaným koutkem a hlavně končí traverzem po rozchrastané poličce. Tam se bojíme oba, ale za chvíli stojíme na druhém štandu. Napojujeme se doleva k linii hlavního ledopádu.

Poslední délka má být nejkratší a nejsnazší. Jenže ouha. Už do ní odpoledne svítí sluníčko a na kvalitě ledu je to jaksepatří znát. Měkota. Asi by to nějak šlo, ale bůhví a nejsme na překližce. Takže to balíme a jedeme dolů. První slanění je kratší, ale pak to vede skoro na celou délku lana luftem a to je zážitek!

Dolomitské ledobraní 2020

Podívejte se na krátký sestřih z třetí dolomitské ledosezóny: