Nocleh na Wiesbachhornu

Ještě v září jsme se v horách krásně slunili, ale říjen už jasně ukázal jaké roční období nastupuje. Zvlášť vysoko v Alpách. Skok z vyhřáté jihočeské pánve do půl metru sněhu a mínus deseti stupňů okořeněných severákem byl krutý a malebný zároveň.

Na tenhle vejlet do Vysokých Taur jsem se přifařil na poslední chvíli. Kleboň s Tomem měli v políčeno na SZ stěnu Wiesbachhornu a já jsem rád přiskočil to téhle skvělé party. I když jsem měl za lubem lehce odlišný program. Ne že by mě nelákalo teplo útulného winterraumu a následná hrabačka ve sněhu, ale chtěl jsem si především – při pohledu na bezchybnou předpověď – užít nocleh co nejvýše v horách.

Tom to celé odřídil, Kleboň zjistil, jak jsou na tom busy a jak winterraum. Já se jen vezu, to si nechám líbit. Ještě doma jsem si říkal, že možná ty vysoký boty balím zbytečně, ale když se začínáme brodit sněhem hned na konci přehrady Mooserboden ve dvou tisících, jsem za ně rád. Naštěstí to celé až na Heinrich-Schwaiger-Haus prošlápli dobrodinci před námi. I tak je to místy v hlubokém prašanu nebo totální ledovce celkem fuška. Na chajdě jsme před druhou, je potřeba dobře zvážit, co dál.

Kleboň s Tomem v tom mají jasno. Budou užívat odpolední pohodu na sluníčku. Já do batohu místo piva sbalil stan, takže mi nezbývá, než pokračovat dál. S ohledem na trojici, která to otáčela kousek nad chatou kvůli množství sněhu, jsem trochu skeptický, ale vrátit se mohu vždycky. Nahodím pingl zase na záda a mažu směrem k zajištěné skalce pod vrcholem Fochezkopf.

Hrabačka od chaty je i v prošlapaném sněhu fuška. Pořád po očku koukám, jestli by ta terasa nebyla lepší varianta. Na spodním Fochezkopfu (2989 m) se naštěstí situace razantně mění. Stopy předchůdců sice mizí, ale přesně v tu chvíli začíná na hřebeni firn a sfoukané kameny. Vařím čaj, nasazuju mačky a najednou to začíná odsejpat. Otevře se výhled na SZ stěnu Wiesbachhornu i na celý hřeben vedoucí ke kříži. S trochou štěstí by to mohlo jít.

Kličkuju mezi nafoukaným prašanem. Tu po kamenech, tu po zmrzlém sněhu. Dnešní porce 1500 výškových ve sněhu s ranním startem v 365 metrech nad mořem je ale znát. V závěru se cítím, jako kdybych šel na šestitisícovku. Ještě, že mi ze západu krásně svítí a i když jdu natěžko, jdu vlastně vcelku nalehko. Konečně jsem docílil toho, že se na zimní výstup pod stan dokážu sbalit do 38litrového batohu. S těmito úvahami to před pátou dorvu na vršek.

Výlet na Weisbachhorn (3564 m) vždycky stojí za to. Prvně jsem si tady střihnul parádní rundu přes Hohe Dock, Klockerin a následný výživný traverz na Hoher Tenn, podruhé jsem na tenhle špičatej kopec vyrazil s Jírou a kolečko přes Gruberschartebiwak jsme šli v opačném gardu. Teď, potřetí jsem sice šel k vrcholu nejkratší cestou, ale zas bylo nejvíc sněhu a největší kosa. Bláhový záměr o postavení stanu na samotném vrcholu vzdávám po půl hodině nerovného boje s větrem. Nakonec jsem rád, že ubráním svůj skromný přístřešek před letem do doliny. Zmuchlám ho se zmrzlýma rukama na batoh a sbíhám.

100 výškových pod vrcholem nacházím parádní plac. Na sluníčku, prakticky v bezvětří. Tady už se to staví jinak. Připomínám si, jaká je lábuž dělat všechny tyhle kempovací úkony, když mrzne až praští a říkám si, jaké to teprve bude, až slunce zmizí za obzor. Ještěže není třeba dělat víc, než vařit, fotit a ve správnou chvíli skočit do spacáku.

Jen co zmizí poslední zbytky pěkného světla, mizím i já a to dovnitř. I ten nepatrný kousek látky je v tuhle chvíli můj bezpečný mikrokosmos. Nenechávám nic náhodě. Spím v péřovce a ještě do spacáku přihazuju Nalgenku s horkým čajem. I když se v noci budím asi 100x, užiju si dlouhou noc v teple a ráno se vesele budím na další světelnou show.

Po snídani jdu obhlídnout, co je nového u kříže. Dole na hřebeni vidím dvě postavičky, jen nevím, jestli jsou to kluci, nebo dva Slováci, které jsme potkali na chatě. Do severky se ale evidentně nikdo nehrne. Na vršku bych při čekání zmrzl a tak jdu na můj slunečný plácek.

Tak to byli kluci. Sbalím bydlení, počkám ještě než vylezou a slezou z vršku a jdeme společně dolů. Tohle vykročení do zimní sezóny vyšlo parádně a už se těšíme, až to v severech uzraje do ledu a firnu a jinde se udělá základ na pořádnou lyžbu. Zimě zdar!