Skialpový tuplák – Wilde & Rote Wand

I v nejbližších horách je pořád co objevovat. Počtvrté vyrážím na otočku do Totesek. A tak zatímco v druhé části dne vyrážím na populární a známou Rote Wand, ranní túrou objevuji mně neznámý, ale skialpinisty rovněž nadmíru oblíbený, kopec Wilde nad Vorderstoderem.

Ještě v pátek večer byl skialpový plán na sobotu zcela jiný. Jenže kamarádi kvůli stávce auta nedojeli a tak ve čtyři ráno vybírám, co s brzce načatým dnem. Bez dlouhého špekulování sáhnu po první neznámé túře, která mi padla pod ruku a před sedmou už parkuju ve Vorderstoderu (parkovné 5 eur/5 hodin). Nikde zatím ani noha, přitom by túra na Wilde měla patřit mezi ty velice populární.

Samotu při výstupu samozřejmě kvituju. Jde se nejdřív po bývalé sjezdovce a pak modřínovým lesem, jak je tady zvykem. Pod chaloupkami Wilde Alm je to docela strmý. Pak už stromy řídnou a taky se slunci daří probojovat skrz mlhu. V pláních pod vrškem je nádherně.

Wilde je vlastně takovej kopec, nekopec. Nejen, že je to jen pahrbek na hřebeni, ale navíc je to na mapě označené jako Brennert (1881 m). Křížek je spíš vzpomínkový, než vrcholvý. Panorama se tu ale nabízí skvostné. Na dlouhý hřeben Warschenecku a když by zrovna nebyly mraky, tak i na Priel a Spitzmauer. Chvíli si užiju tyhle imaginární výhledy a frčím dolů.

Sjezd je na začátku fantastický. Nahoře vydržel prašan a v pláních je dost nerozježděných míst. V lese je to nejdřív příjemný a strmý slalom, ale volné linie ubývají pod 1300 metrů už je kvalita sněhu na pováženou. Když navíc na úzké lesní stezce míjím stodvacátého skialpinistu, uznávám, že zkazky o oblíbenosti túry neklamaly. Závěr nad Vorderstoderem je nepříjemný boj v krustě a na parkovišti jsem rád, že v najdu svoje auto. Je 10:30 a vymýšlím, co dál.

Po hodinové pauze, která z největší části zahrnuje hledání místa na zaparkování (nakonec jsem to upíchl na posledním místě až tady) vyrážím na klasiku všech klasik. Z Rossleithenu na Dümlerku. Nohám se nejdřív nechce, ale pak se zatáhnou. Díky pokročilé době už zas nepotkávám skoro nikoho.

Dümlerka je obsypaná lidmi (překvapivě dobrou půlku tvoří sněžničáři). To mě, plachého chlapce, trochu vyleká. Navíc se vyloupnul krásný den a tak se rozhodnu dotáhnout to až na Rote Wand. Je sem šlápnutá komfortní stopa a tak ve dvě zdravím kříž. Sjezd je nakonec lepší, než jsem čekal. Nahoře prašan, pod chatou dobrodrúžo, na lesní cestě závody v korytě. Jen nohy s 2300 nastoupanými metry už žádají odpočinek. Tak zas někdy!