Co by to bylo za zimu, kdybychom si aspoň jednou netesli v Dolomitech! Ano, jeli jsme do profláknuté Vallungy. Ano, lezli jsme populárky. Ano, zase jsme vyjeli v podobné sestavě, jako vloni. Ale proč to měnit, když to funguje a baví nás to. Navíc jsme si přelezli dosud neznámé cesty, každý ze tří dní využili na maximum a já se díky Elzovi a Danovi mohl podívat do estetických linií, ve kterých bych si na prvním ani neškrtl.
1. den: Piovra Direct & Teufelsgeige
Na začátek nevymýšlíme žádné velké experimenty. Jdeme najisto na linky, které jsou ve stínu a v podmínce skoro vždycky. Sněhu je letos málo a tak lyže necháváme nadobro v autě a šlapeme každý den po svých. Strmým svahem dupeme do místa, které považujeme za největší lednici ve Vallunze.
Klasická Piovra tentokrát macatá není a navíc je v ní obsazeno, ale námi vyhlídnutá prostřední linka vypadá slibně. Elza tahá první dýlku a nakonec vymotá dlouhých 50 metrů, já s Danem se vezeme každý na jednom fousu. Taková taktika se mi na cestách tohoto typu dost líbí. Nezdržuje to, je prostor fotit a navíc je sranda na štandech (případně tam člověk netrpí sám).
Někde nahoře je asi dobrý zdroj vody a tak jsme navzdory mínusovým teplotám hned po první délce solidně osprchovaní. S jeskyňky to dál natahuje Dan a lezení je zase pěkné, vyrovnané a dlouhé. V aktuálních podmínkách asi o něco lehčí než originální WI6, ale přesto to tahá za ruce. Přetraverzujeme kousek doleva a slaňujeme dolů.
Já už bych to býval klidně zabalil, ale Dan plný mladického elánu se ještě pouští do vedlejší Teufelsgeige. Aspoň první dýlku. Elza jistí, já fotím a když vidíme, jak to snadno přeběhne, rádi se nakonec taky přidáme a užijeme si krásných 50 metrů. Určitě by to stálo za to dolézt, ale horní záclony nevzbuzují moc důvěry. Tak někdy jindy!
2. den: pokus v Magické flétně a The Bird ( gola del pettirosso)
topo Magické flétny a topo The Bird (popis zde)
Kluci se se svým elánem nehodlají držet při zdi a tak druhý den šlapeme pod Flauto Magico, nejznámější linku v jižních stěnách Langentalu. Ráno už je v údolí docela čilý ledoborecký provoz, ale všichni se rovnoměrně rozptýlí a my jsme pod flétničkou první.
Načasování máme ideální, ale ambice se tváří v tvář M9 ukážou být příliš veliké. Já osobně bych to snad za klukama ani nepřehákoval. Dan to statečně zkouší, ale pak usoudí, že by toho odsedávání bylo až příliš moc. Vyklízíme pole a přenecháváme linku čekajícím Slovincům. Pohyby jejich cepínů jasně prozradí, že se v tomto terénu cítí poněkud více domácky, ale i tak si k prvnímu štandu zabojujou. My smekneme a jdeme o led dál. Máme totiž naštěstí záložní plán.
Kousek pod flétnou na nás čeká jiná parádní linka. Dan při pohledu na kout hned pookřeje a hned se nominuje na ostrý konec. Kromě toho kousku ledu dole je to komplet ve skále a provlnit se touhle M6/V vyžaduje místy dost vymejšlení a hybnost v kyčlích k tomu. Štand je pohodlnej a na čelbu jde Elza.
Druhá délka vede nejdřív krátkým výšvihem a pak dlouhým sloupem, který se ke konci notně zužuje. Origo za WI5+, ale aktuálně zas o kus snazší. Elza chudák štanduje dost nepohodlně ve visu, my si s Danem zavrtáme o kus výš a jsme zvědaví na tu parádu, která nás čeká.
Třetí délka je lahůdková. Stoupáme soutěskou po nasmrkaných boulích, všechny kroky se dají vymyslet ladně a prakticky bez sekání. Chrochráme si s Elzou blahem. Tedy až do té doby, než na něj omylem sešlu jeden z menších květáků. Přesto to s úsměvem (krvavým) dolézáme a v závěrečném kolmáči musíme i trochu zabrat. Takhle cesta se nám všem moc líbila!
3. den: Once in a lifetime
Večerní diskuze na parkovišti nám potvrzuje parádní podmínku v lince, která už mnohokrát popřela své jméno. Nám to ale neva. Elza se to této ledové linky zamiloval už před 4 lety a to, že je to aktuálně celé v ledu, nám jen vyhovuje. Domlouváme se na budíčku v 5:00, vstáváme v 4:45 a ještě za šera se připravujeme pod nástupem. I když to má být lehčí, než je psáno, máme hned z první délky respekt.
Naštěstí to pouští hladce, led je samozřejmě tak předsekaný, že by si před ním Bahňák odplivnul. Já to naopak dost kvituju. Na úvodní rampouch se dá snadno nastoupit, Dan to hladce natáhne a my se s Elzou vezeme. Je to tak akorát těžký, aby to bavilo a nebylo to zoufalý.
Druhá délka je dlouhá, vyrovnaná, vytrvalostní a nemám z ní žádnou fotku. Končí zas u komfortního štandu ve skále a my si užíváme, že nemusíme na nikoho čekat, ani se na nás nikdo netlačí. Třetí délka je relativně nejsnazší a už postáváme pod finálním sloupem.
Finále je velkolepé. Vede vhloubením křehkého sloupu a pak na jeho exponovanou hranu. Elza to vytančí a zmizí kdesi v dáli. My s Danem dlouho nevíme, co se děje, ale když dojde lano, začneme lézt. Trochu se zapotím, když zrovna v nejtěžším přestane dobírat lano a po výlezu do sněhu pochopím situaci. Elza minul štand a dotáhl to až na sluníčko. Na to se už těšíme všichni.
Tu zmrzlinu nahoře už lézt nechce ani neohroženej Dan a tak natřikrát frčíme dolů. Míjíme mnohé dvojice a jsme rádi, že jsme si tuhle parádní linku mohli vylézt a že to nenatejká jen jednou za život.
