Jak nám omrzly prsty v severce Monte Adamello

Ještě ve čtvrtek ráno jsem si myslel, že to bude pohodový víkend. Jenže pak zavolal Kleboň a poslal topo cesty Senza chiedere il permesso (AI5/M6/A0, 800 m) s lakonickou poznámkou „Pojeď, bude to super.“ Následující dny tak měly do pohody hodně daleko, ale rozhodně se z toho ale vyklubal velkolepý horský zážitek.

Letos toho v Itálii napadlo docela dost, ale zrovna v polovině února bylo sněhu spíš poskrovnu. Teda dole v údolí a cestou na chatu. Nahoře to byl jiný příběh, ale nepředbíhejme. Dlouhou cestu na sever Itálie si v závěru přerušujeme příjemným noclehem u přehrady Santa Giustina a v sobotu ráno vyjíždíme údolím Avio nedaleko Passo Tonale kam až nám to šotolinová silnice dovolí. V létě to jde až k osadě Malga Caldea, ale teď nás led a sníh zastavuje asi o 20 minut chůze níž. Nahazujeme nelehké batohy a vyrážíme vstříc přehradám.

Tyhle plastový obludy jsem naštěstí asi 3 roky nemusel mít na nohách, ale pro tuhle akci se ukázaly být tím ideálním vybavením. Na lyžích bychom tu ve sjezdu moc parády nenadělali. U druhé přehrady nasazujeme sněžnice v poledním pařáku dupeme zvesela dál. Za chvíli už se nám vyloupne první pohled na vršek, na který bychom se následující den rádi vysápali.

V posledním hangu pod chatou (a další přehradou) už se nohám moc nechce, ale z letargie mě rychle probere pozdrav shora, který mě pěkně vyleká. Proti nám sestupuje dvojice místňáků a i když narážíme na drobnou jazykovou bariéru, dozvídáme se kreativní kombinací angličtiny a němčiny, že kluci zkoušeli stejnou linku, jakou máme v plánu my, ale bohužel neúspěšně. Při přístupu pod stěnu je natolik zpomalilo a vyčerpalo množství sněhu, že vylezli jen úvodních 100 metrů a pak to otočili, protože by to nestíhali. „Ale třeba se vám bude dařit líp, když máte prošlápnutej nástup,“ snaží se vylepšit naši rozpačitou náladu. „Ale sněhu je tam fakt hodně.“ Docházíme mlčky k chatě a v hlavě se nám motá, jak to asi zítra dopadne.

Přístup k chatě nakonec opravdu zabral 4 hodiny. Ale je tu krásně, nikde ani noha a můžeme si vybrat hned ze dvou winterraumů (pro 4 a pro 6 osob, oba bez kamen). Jdeme do toho menšího se slunnou teráskou, prohlížíme si severku, kterou máme jako na dlani a po chvíli špekulování se shodneme na oblíbené taktice „tak to zkusíme a uvidíme, jak to půjde.“ Když slunce zaleze za horizont, přichází fofrem zima a tak si zalezeme do naší ložnice-lednice, navaříme a bez otálení zaplujeme do peří.

Vstáváme ve 4:00 a za dalších 45 minut už jsme na cestě. Ve stopách našich předchůdců přecházíme nejdřív hráz a potom směřujeme přímo pod stěnu. Brzy je nám jasné, co italský kluky zastavilo. Sněhu je místy po kolena, prošlapávání musela být slušná šichta. Naštěstí v noci nefoukalo, takže se nám jde dobře, ale hlodá v nás myšlenka, jaké to bude, až stopa skončí. Když už se svah jaksepatří nastrmí, ustrojíme se na lezení a navážeme se. Postupně potkáváme dvě žluté smyčky, memento včerejšího návratu a rozhoduje se pokračovat.

50–60° svahem s občasnou mixovou vložkou pokračujeme asi 200 výškových metrů pod ledové délky. Hodinky ukazují 7:45, zatím to jde dobře a tak nemaje relevantní výmluvu, pokračujeme. Ledobijec Kleboň nastupuje do první délky a tady to pomalu začne být prekérní. A to natolik, že z toho máme jen pár fotek.

První ledová délka je tak za WI3 a bylo by to plezírový, kdyby se shora nezačal sypat sníh. Vítr na hřebeni evidentně se svítáním nabírá na síle a posílám nám poctivé porce té bílé nádhery přímo do ksichtů. Že se v tom skvěle leze, není asi třeba dodávat. Na dalším štandu chvíli čekáme, já se do lezení moc nehrnu a tak jde Kleboň znovu na čelbu. Po 15 minutách zasypávání a promrzání vybojuje asi 10 metrů a nechává se spustit. Necítí prsty. Já už taky fest kosím, klepu se po celém těle. Tady je potřeba ještě zmínit, že jsem se na zimní horské lezení zodpovědně připravil. Doma jsem si vyskládat 3 páry teplých goráčových rukavic, abych si vybral ty nejlepší. A s sebou jsem si sbalil 1 (slovy jednu) rukavici. Takže jsem celý den byl v tenkých (a navíc těsných) rukavicích, přes které jsem měl naštěstí nepromokavé převleky, ale k tepelného komfortu to mělo opravdu hodně daleko. Kleboň si sice nic nezapomněl, ale své superteplé rukavice pečlivě nesl celý den v batohu. V soutěži o většího troubu to myslím byla plichta).Teď stojíme jako dvě zmrzliny na štandu a když přijde pauza mezi spindrifty, říká Kleboň: „Já už ani necítím jestli držím pikl, ale to už dolezeš. Je to jen támhle kousek a bude to lehký.„

Nakonec je to samozřejmě přesně naopak. V tý kose a větru je lezení pěkně pikantní, ne všude se díky čerstvému sněhu dá zajistit. Když se to konečně překlopí do položenějšího sněhového kuloáru, zjišťuju, že mám vymotanou celou délku lana a marně hledám místo na štand. V tý zimě není prostor moc pobíhat kolem, takže nakonec jen zaseknu oba cepíny a dobírám Kleboně. Než přileze, jsem zas vykosenej a tak beru zavděk možností vyrazit dál. Věším na sebe veškerý matroš s tím, že to dál zkusíme na průběh.

Prostředních asi 300 metrů je plezírových. Nejdřív je to kombinace sněhohrabu s občasným ledem, potom to postupně přechází do mixů. Většinou se nám daří mít mezi sebou 1-2 jištění, výš už je v žulových spárách možností i víc. Tohle proběhneme hladce a i docela rychle. Dokonce už vidíme i kříž na vrcholu, zbývají už jen dvě poslední délky. Bohužel ty nejtěžší.

Stojíme pod žulovou plotnou, kterou protíná tenká spárka. Je to sice položený, ale kromě tý spárky tam toho fakt moc není. Klasifikace M6/A0 taky moc optimismu nepřidává. Nechce se nám do toho ani jednomu, ale Kleboň to řekne jako první a tak mi nezbývá, než to prubnout. A je z toho slušná bitka. Jediné štěstí je, že neexistuje jiná možnost, než to přelézt. I s uvedeným hákováním je to na hranici našich schopností, hlavně v první polovině délky. Je tu pár skobek, občas místo na založení, ale zrovna v nejtěžším kroku se leze nad jištěním, pikl se musí protlačit až k pasu a balancovat na předních hrotech po mikrostupech. To všechno v 3500 metrech, s několikrát přemrzlými prsty a 700 metry lezení za sebou. Lahůdka. Až napotřetí se k tomu kroku odhodlám. Druhá polovina délky už je o něco schůdnější, ale i tak nás to fest vysaje.

Zbývá ještě závěrečný mix ke kříži. Psané je to za M4, ale čerstvý sníh to zas o něco okoření. Naštěstí nás čeká ta nejlepší odměna. Když vykouknu přes poslední závěj, osvítí moji tvář sluneční paprsky. Na dobírání se schovávám do relativního závětří a za chvíli už si s Kleboněm podáváme ruce.

Tak jsme se tím přecijen probojovali. Nejsme tu ale sami. U kříže se akorát potkáváme se skupinou skialpinistů, pro které jsme jako zjevení. Sice nám blahopřejí, ale gratulovat si mohu především oni sami, protože mají lyže. My si to budeme muset i dolů odšlapat po svých a je nám jasné, že ani to nebude zadarmo.

Po půlhodině rozjímání vyrážíme na dlouhou cestu zpátky. Zprvu to vypadá na příjemnou procházku s výhledem, ale pak přichází strmější svahy a po nich zase přibývá sněhu. Ploužíme se do sedla Inglesi, kde naštěstí nacházíme slaňáky. Načtyřikrát sjíždíme strmým svahem, kde je místy sněhu do půli stehen. A už jsme zase ve stínu.

Po zbytcích ledovce Venerocolo míříme směrem k chatě. Postupně se nám otevírá výhled na severku, ale v tuhle chvíli nás víc zajímá směr opačný a to je azyl Rifugio Garibaldi. Krosíme to nejkratší cestou, prošlapáváme po kolena, sestupujeme strmým kuloárem a na závěr nás ještě čeká vyčerpávající výstup asi 30 výškových metrů k chatě. Už jsme fakt unavení. Nohy bolí, prsty brní, ale jsme tu. Najíst, napít, spát.

Poslední den už se díkybohu žádná dramat neodehrávají. V pěkném počasí sestupujeme opět podél přehrad, užíváme si sluníčka, tepla a bezvětří. A máme radost z toho, že to nakonec, byť s nemilým prstovým mementem, klaplo.