Dololedy s úderníkem Elzou

Aniž bych chtěl někomu mazat med, musím hned na úvod spravedlivě uznat, že zásluhu na tomto povedeném výpadu do Dolomit má především Elza. Bez něj bych totiž nevylezl ani jeden ze tří epesních ledů. „Na co ukážeš, to polezu“. A jak řekl, tak udělal.

Holzknecht za minutu dvanáct

Couloir Holzknecht (WI5+/600 m), Langkofel

Pro mě to jsou první ledy sezóny, Elza má na nohou mačky údajně po 4 letech. Nikdy jsme spolu v horách nebyli, domluva probíhá na poslední chvíli a plány jsou velmi vágní. Ale na první den vybráno máme. Chceme ještě stihnout klasiku na Sassolungo, kuloár Holzknecht, který se leze jen začátkem sezóny a tak je potřeba neotálet.

Nastupujeme ještě za tmy a nakonec na lyžích. Ani jeden z nás nemá haršajsny, ale je to bohužel Elza, který nemá rukavice ve chvíli, kdy mu to na firnu uklouzne. Krev barví sníh v okruhu půl kilometru a trochu to odskákal i kotník. Mnozí by možná skuhrali, nebo to i zabalili, ale Elza jen zanadává a omotá stříbrnou páskou.

V sedle u chaty Tony Dementz necháváme lyže a za famózního východu slunce sestupujeme kousek na sever, kde se po krátké rampě jde pod kuloár. Před námi jsou tři dvojky a tak je jasné, že si dneska počkáme a asi i nějakou tu mordu ledem schytáme.

Ze čtyř kluků před námi se vyklubou krajani z Hradce a tak si mrznutí pod nástupem krátíme konverzací. Nějak to těm vepředu neodsejpá. Najednou začnou první dva Italové slaňovat, protože se jim to zdá nebezpečný. V měkkém sněholedu nejde zavrtat a ani moc nedrží zbraně. S podobným rezultátem z toho vycouvají i kluci. Přelezeme první dýlku a jdeme se na to podívat. Když na to koukám, říkám si taky, že si počkáme napřesrok.

Elza to ale vidí jinak. Nechce se mu sem znovu vracet a tak že to prý zkusí. Provlní se prvními metry a když to ani v polovině neotáčí, je jasný, že už to vyleze. Nateklý to není těžce, určitě ne WI5+, ale já v tý měkotě bojuju i na druhým. A to nemluvím o tom, že většina šroubů má jen dekorativní charakter. Nejdivočejší je horní část, do které už svítí a kde cepíny projíždí jak máslem. Vysmeknu Elzovi poklonu za těch 50 metrů nejištěnýho sóla s krvácející rukou a valíme dál.

Najednou jsme první a sami. Kdybych chtěl dělat ramena, řekl bych, že jsme se v lezení pravidělně střídali. Holzknecht má totiž tu výhodu, že všechny těžší délky jsou ty sudé. Takže zatímco Elza vrtá šrouby, já se většinou hrabu ve sněhu.

Ve 4. délce nás přivítá led parádní kvality uchráněný před sluncem a fotogenická scenérie k tomu. Pak zase kousek dupání a další ledový výšvih.

Pomalu se blížíme do finále. V 7. délce mě přecijen zastihne nějaké to lezení, to když musím vyřešit pikantní boulder v úzkém žlabu. Další mixovou délkou pak vyběhneme na výhled a otáčíme to. 250 výškových hrabání sněhem na vršek bychom dneska za světla těžko stíhali a potřebujeme pošetřit síly na další den.

Odpytlení Jumbo Jet

Jumbo Jet (WI5+/105 m), Langental

Původně jsme druhý den chtěli lízt úplně něco jiného. Už jsme byli zaparkovaní nad Corvarou, ale pak jsem Elzovi ukázal aktuální reporty z ledu Once in a lifetime a on se zamiloval. Takže jsme dali budík na 4:00 a vyrazili do Langentalu.

Sotva se rozednělo, když už stojíme pod ledem. Nikde nikdo, jen už nám to přijde trochu unavený. Jen kdybychom tou dobou věděli, že to dneska polezou nejmíň čtyři dvojky! Jenže nás hned opodál čekal další skvost. Takže jsme dlouze nešpekulovali a vyrazili dotáhnout jeden rest z loňska.

Chtěl jsem tak trochu šetřit rameno a síly, ale Elza mě nahání do první lehké délky. Nakonec jsem byl rád, že jsem aspoň něco přelezl na prvním. Po rozcvičce následuje již známý traverz a už okukujeme masivní sloup ze všech stran.

To už nás dohání dvojka italských jinochů, ale budou si muset chvíli počkat. Příště hoši budíček na čtvrtou! Elza klíčovou délku s rozvahou, ale s přehledem vyleze, což se nedá říct o mém následném supění. Nechám na něm i krátký a lehký závěr, mám z toho kolmáče bandasky jak blázen.

Cesta dolů je za odměnu. Podpoříme zápasící kluky a užijeme si scénické slanění přes ledovou záclonu. Pak jdeme ještě okouknout nástup na Once in a lifetime, ale dost tím teče voda a další den má být ještě tepleji. Tak to necháme na jindy.

Krátký a svižný L Ciamin

L Ciamin (WI5+/M6+, 100 m), Ciampanil de Mufreit

Třetí den bývá kritický, ale my máme Elzu a jindřichohradecký dopping. Chceme být ale brzy doma a tak využíváme tip od místňáků a rozhovujeme se zkusit linii L Ciamin. Prý je to letos dobře natečené a hlavně kousek od auta. Hodně lezení za málo chození. To se nám akorát hodí.

Ráno tradičně nastupujeme s prvním světlem. A zas se nám to vyplatí. Jen to začneme lézt, objevuje se trojice lokálů. Kdybychom se řidili jen klasifikací, asi bychom se dost vyděsili, protože k hned první délka je psaná za M6+. Mixový boulder rozhodně není zadarmo a já si v tom i statečně sednu, ale pořád je to lezitelné a navíc krásné. Co vede v ledu, je navíc dost předsekané.

Druhá délka startuje z malé jeskyně a je víceméně celá v ledu. Krásné svižné lezení v úzkém kuloáru končící na erárním štandu ze dvou skobek.

Nejvýživnější je aktuálně třetí délka. Hned nad štandem je boulder, ale díky ledu se dají využít i zbraně. Zato klíč v druhé polovině až vyžaduje vytříbenou komínovou techniku a dobrou hybnost kyčlí. Raději si i foťák nechávám na dolním štandu, protože bych se s ním nevymotal. Tady asi ta M5+ sedí. Navíc je jištění tradičně velmi nejisté.

A je to! Nadvakrát slaníme a za chvíli už frčíme. Tři dny a tři výživné lajny máme za sebou. Díky.

Dolomitské ledobraní 2020

Podívejte se na krátký sestřih z třetí dolomitské ledosezóny: