Snowbike

Na to, že nejsme normální, si naše okolí už dávno zvyklo. A tak zatímco většina populace v zimních měsících buď brázdí manšestr nebo naopak sedí u krbu, my jsme vyrazili na hlavní hřeben Krkonoš na kola…ale ne ledajaká. Jak napoví následující report z Lukášova pera…já se tradičně držel foťáku a děkuji tímto nejen za text, ale především za naplánovanou vylomeninu.

Na tento den jsme byli s Kubou natěšeni už od prvních padajících vloček letošní zimy. Snowbiky jsou stále populárnější a co bychom to byli za horské vlky, kdybychom je i my neotestovali. Díky klukům ze SCOTT SPORT Praha jsme měli možnost strávit spolu s tlusťochy, pro nás trochu neobvyklý, přesto opět parádní zimní den na hřebenech Krakonošova.

Kolem jedenácté parkujeme v Medvědím koleni na okraji Špindlu, kde už na nás čekají dva Big Edové, nové sněžné biky z produktové řady Scott Scale. Vůbec netušíme, co nás čeká, jaké to bude, jak snowbiky pojedou a o to víc se těšíme.

Vyrážíme po sněhem pokryté silnici směr Špindlerovka, sklon stoupání zanedbatelný, přesto nám hned z počátku moc lehčích převodů na pastorku nezbývá a pomalu se na podhuštěných pneu pohupujeme k první odbočce. Máme přeci biky a jsme na horách, takže hurá do terénu, hezky kolmo po žluté směr hřebeny, stoupání tak přiostřuje a na dlouhou dobu řadíme kašpárka. Snowbike se sice moc neboří i na měkčím podkladu ale pohánět do kopce tohohle 15,3 kg mazílka fakt není žádná sranda. Během pětikilometrového stoupání k bývalé Petrovce zdoláváme převýšení 466 m a nejen že se pekelně potíme, ale především získáváme obdiv nespočtu turistů, lyžařů, sáňkařů. Většina běžných civilistů totiž vůbec netuší, že nějaké snowbiky existují.

  

Po více jak hodině jsme konečně na hřebeni, tempo výstupu se tedy od běžné chůze téměř neliší. Tady ale přiostřuje, prašan po pás, takže přichází na řadu tlačení. Jsme ale v takové euforií, že si i to užíváme. U Dívčích kamenů dáváme první traťovku a oblíkáme goráčovky, tolik očekávány první sjezd je tu. Sedlo níž, konečně zařadit velkou placku a jde se na to! Nejdřív trochu techniky a slalomu mezi hřebenovými tyčemi, pak levá a kolmo dolů k Martinovce, cesta nic moc prošláplá, závěj střídá závěj. Polet střídá polet.

Sjezd na snowbiku v prašanu je freeride neskutečných rozměrů. Chce to hlavně rychlost a trochu odvahy, crashů se bát nemusíte. Když je všude kolem více jak metr hlubokého prašanu, padáte jak do peřiny. Maximálně se pomlátíte o vaše kolo, chce to hold rychle a daleko vystupovat.  Platí tu jednoduchá rovnice, čím víc sněhu a prudší sjezd, tím víc se válíte. Tu se vám zapíchne přední kolo do prašanu, tu vás to zas vyhodí mimo cestu. Je to fakt psina, kterou si ale neskutečně užíváte. Chce to jen dobré rukavice, nepromokavé oblečení a rozhodně přilbu.

Od Martinovky přichází klidnější úsek v podobně traverzu k Labské Boudě, občas tlačíme, občas jedeme. Příjemným překvapením je, že naprosté většině protijedoucích běžkařů vůbec nevadíme. Že jim nějak znehodnocujeme prošláplou stopu nikoho ani nenapadne, naopak jsme spíše opět středem pozornosti. Na Labské dáváme luxusní vývar a trochu odpočinku. Po parádním manšestru pak valíme dál přes Pančavskou louku směr Vrbatovka.

Odtud následuje dlouhatánský sjezd na Mísečky plný driftů. Stačí zahamtnout zadní brzdu, chytit dobrý balanc a ze snowbiku máte rázem sáňky. V závěru sjezdu mizíme z cesty do lesa, ať to ještě stojí za to. A z Míseček dolů do Špindlu? Po sjezdovce, jasná věc. Lanovky už nejezdí, tak jí máme celou pro sebe, nářez. Od spodní stanice lanovky na Medvědín to máme naštěstí už jen kousek, nohy totiž těžknou. Začíná se stmívat, jsme zpět u auta a naše první 24 kilometrová snowbiková zkušenost je u konce. Jedním slovem, pecka!