Naposled jsme v této pěkné stěně byli s Kristinkou před 7 lety a 3 dětmi a lezli jsme lehčí Waschrumpel. Tentokrát vybíral Aleš, takže jsme museli přitvrdit. Nejtěžším krokem i vyrovnaností cesty. I když zdaleka nejsem rozlezený jako kdysi, mohl jsem zůstat v klidu. Aleš si rád zaleze na prvním a já umím přinejhorším prvotřídně hákovat.
I logisticky to bylo dost snadné. Aleš si udělal zajížďku 500 metrů a už jsme mohli frčet směr na jih. V Johnsbachu jsme chrupli (nocleh byl pro změnu v gesci Aleše) a ráno svěže vyběhli neméně svěží travou pod nástup. Promočené tenisky jsme dali fermentovat do batohu, nazuli lezečky a mohli jsme jít na věc.
Předskalí Festokogelu se dá buď obejít rozchrastaným terénem vpravo, nebo vylézt po skále. My volíme druhou možnost a vybíráme linii nýtů vonících novotou. Nakonec je z toho hned na úvod v některých (vlhkých) krocích docela slušná rozcvička. Natáhneme tři dlouhé délky a pak ještě nějakou omáčku k tomu a už se rozhlížíme, kudy dál.
Asi třikrát jsme si jistí, že tohle už opravdu musím být ta naše linie a tak je až ku podivu, že to opravdu trefíme dobře. Naplouváme do první délky Letzte Ölung (7, 300 m). Když vidím topo, chci na prvním zkusit aspoň úvodní šestku, ale nad třetím nýtem se v mokrém fleku vycukám a rád se nechávám vystřídat. Už nám není dvacet, abychom se museli za každou cenu hecovat a to jištění tu taky není jak na překližce. A jestli se ptáte, zda se tu dá něco mezitím založit, tak fotka níže napoví.
Začínaj sedmy. V té první je naštěstí jen pár kroků kolem převisu, které jsou překvapivě lehčí, v té nasledující, papírově lehčí, je to už delikátní plotnová ladička. Hlavě se těm nohám na tření nechce věřit ani za mák, ale nic jiného nezbývá. Pak přichází další vápencová specialita, vodní žlábky. I když se v tom člověk klepe, je to psaný za 6-.
V druhé polovině se naše linka kříží s vedlejším Superluxem. Navigačně je to náročnější, ale zas je v případě nouze kam zdrhnout do lehčího. Mě osobně přišla nejzapeklitější předposlední délka za 7-. Pak už zbývalo jen hecnout poslední sedmu (jestli se něco takové dá tvrdit při lezení na druhým) a mohli jsme si gratulovat.
Slavení se ale ukázalo být ukvapené. Nejnepříjemnější chvíle celého dne totiž přichází ve chvíli, kdy už v lehkém terénu dolézáme nenavázaní k hřebeni. Lehce beru za blok velikosti skříně a ten se celý kácí do údolí. Já uskakuju jen s drobným škrábancem, Aleš je díky obrovskému štěstí akorát schovaný za jinou skálou a ve stěně to zdá se nikoho nesejme. Oba si oddechneme a pokorně docházíme ke křížku.
Dolů nás čeká ještě dlouhá cesta. Vzpomenu si na podstatně komfortnější sestup před 6 lety, ale počasí i timing máme dobrý, takže vyndáme kvalitně odleželé boty, v poklidu to odvandrujem a ještě za světla přijíždíme dom. Díky Aleši za parádní túru!
