Letošní pískovcové tažení pokračuje. Tentokrát jsme si s Lukym dali repete Prachova, kde jsme si užili nejen další nádherné sedmičky na nové věže, ale taky podstatně méně lidí, než při předchozím květnovém tažení.

Mohlo by to vypadat, že se v tomto jaru jen snažím odškrtat populární pískovcové cesty. A tak to taky je. Bůhví, kdy se zase na na sever dostanu, až se otevřou hranice. A kdy zase ulovím parťáka, který bude ochotný mi to vytáhnout. Ale tentokrát jsme nejeli s Lukym sami, přibrali jsme i nejbližší posily!

Když nás nepustí do Chamonix, pojedeme do Jickovic. A zatímco montblanckou žulu už jsem měl to štěstí párkrát osahat, u této jihočeské to byla premiéra. Výhody? Je to 14x blíž, potkáte tu o dva řády míň lidí a nemusíte se aklimatizovat. Jinak stejný.

Týden se s týdnem sešel a naše úderná dvojice zase přistála ve Skaláku. Abych to tedy uvedl na pravou míru – v lezení se hecoval Luky, já jsem tradičně úderničil jen za foťákem. Ale mrzli jsme fest oba. Zatímco před dvěma dny to šlo do půl těla, tentokrát mnohdy ani péřovka nestačila.

Pískovcová jarní epopej pokračuje. Uplynul pouhý týden a už zase s Lukym míříme na sever. Tentokrát do zcela nových míst a navíc pod dohledem nejpovolanějších. Standa s Blankou nám ukážou kouzlo pravého břehu Labáku a nás trápí jen jediné dilema – tolik možností a tak malá vytrvalost.