Po dvou dnech už jsme se cítili natolik rozhýbaní, že bylo na čase zařadit na třetí, tradičně kritický, den nějakou pořádnou túru. Luky měl vyhlídnutý Vidlový hřeben, který sám o sobě bezesporu jistě stojí za to, ale my jsme si ho chtěli ještě z obou stran vyšperkovat.

Nebudu si vymýšlet. Do Tater jsem po šesti letech zavítal nikoliv proto, že bych po nich prahnul, ani proto, že je kamarádi vychvalovali do nebes. Bylo to čistě z toho důvodu, že ve zbytku Evropy bylo hnusně a Luky nabídl, že mě tu protáhne. Stejně upřímně ale musím uznat, že mě východní kopce mile překvapily a po čtyřech dnech parádního lezení jsem si řekl, že jim dám ještě někdy šanci. Nejspíš.